PORUČÍME VĚTRU, DEŠTI...

 

... to je komunistické heslo z padesátých let minulého století. Dnes jsem se přesvědčila, že je toto heslo pravdivé. Není to ironie, není to vtip. Všichni víme, co se dneska dělo - šílená vichřice, mnoho škod po celé republice, dva mrtví, tisíce domácností bez proudu.

Nevyhlo se to ani našemu kraji. Hned ráno, když jsem viděla, co se venku děje, zapálila jsem hromničnou svíčku - a druhou rozsvítila moje maminka. Maminka se modlila růženec. Vyšla jsem ven a hledíce na tu hororovou hrůzu, vzpoměla jsem si, jak Ježíš spal v lodičce a apoštolové se velice báli, že se i s loďkou převrátí a utopí. Vzbudili Ježíše a Ježíš pohrozil bouřce a ta ihned utichla. Hned na to mi vyvstali na mysli slova Ježíše Krista, že co dělá On, můžeme také.

Proto jsem se otočila k větřisku a pohrozila a přikázala mu, aby ustal - asi takto: "Přikazuji ti, vichřice, utiš se! Přikazuji ti to ve Jménu Ježíše Krista a v moci Boha Otce, Stvořitele! Utiš se! Ježíš je Vítěz!"

Do pěti minut se vichr utišil a do půl hodiny se rozjasnilo a svítilo sluníčko. Jistě, trvalo to jen chvíli, opět začalo silně foukat. Pokaždé, když jsem viděla, že vítr sílí, opět jsem poroučela vichru, ať se utiší - ve jménu Ježíše. Opakovala jsem to několikrát. Někdy jsem vyšla na dvůr, někdy jen tak z okna.

Ptala jsem se Ježíše, proč není možné zcela vichřici utišit. Šla mi informace, že se prostor čistí od nahromaděných negací a agresivních energií, které vytvářejí lidé svým negativním smýšlením a emocemi...

Čtyři, nebo nanejvýš pět hodin dopoledne jsme byli bez proudu. Elektrika vypadla předtím, než jsem začala poroučet vichřici, ať se utiší. Uvařila jsem nedělní oběd na ohni, v kuchyni máme sporák, ve kterém topíme dřevem. Jinak jsem klidně mohla uvařit na plynu. Ještě jeden truhlík s muškáty mi ten vítr shodil, ale jinak pohodička. Modlila jsem se za lidi, kteří jsou zcela závislí na elektrické energii - ti si nemohli ani uvařit.

Teď večer, před chvílí,  mi telefonovala dcerka. U nich je to mnohem horší. Dcerka bydlí jen půl hodiny jízdy autem od nás. Bez elektrického proudu jsou celý den, i teďka, večer. Nemá světlo, ani teplo, ani teplou vodu, svíček jen pár... Ze Žďáru domů jela dlouho - tři, či čtyři kilometry před domovem musela jet jinudy kvůli popadaným stromům. Ty nanejvýš čtyři kilometry jela dvě hodiny! Vnouček již brečel ve strachu, že se domů nedostanou. Ani zatelefonovat nemohla, telefonní síť také spadla.  Až teď, večer, se to povedlo.

Ve městě, kde dcerka bydlí, se zřejmě nikdo nemodlil a neprosil... A moje dcerka už vůbec ne, tu kapku víry, co měla, ztratila - nemá to lehké, holka moje zlatá.

Ještě jednu modlitbu jsem během dne praktikovala - prosbu ke svaté sestře Faustině Kowalské, apoštolce Božího Milosrdenství. Vzpoměla jsem si totiž na to, jak zázračně mi jednou pomohla a také to bylo o počasí.

Je to už nejméně pět let. S manželem jsme pracovali na pile a ten den jsme měli za autem kárku naloženou polínky na topení. Přišla taková šílená bouře, že nebylo vidět půl metru před auto. Průtrž mračen. Modlila jsem se k Ježíši a k různým svatým a bouřka jen sílila a více zuřila. Pak jsem poprosila sestru Faustinu, ať se ona přimluví... V tom samém okamžiku bouřka skončila! Zcela utichla. Jakoby se nebe rozpůlilo ve dví, na pravo nádherné slunečné počasí, na levo odcházející a slábnoucí bouřka. Rozdíl byl vidět tak, jakoby někdo narýsoval přímku - na jedné straně černo, na druhé slunečno. Byla jsem z toho úplně paf - byl to fofr, jak rychle se počasí změnilo na přímluvu sestry Faustiny. Prostě - v jediném okamžiku!

Ale uvědomila jsem si, že stejně jsem musela zaplatit něco, jako daň. Dneska jsem při mytí nádobí rozbila skleničku. A tehdy - s kárkou naloženou polínkama - se vytáhlo připojení kárky k elktrice v autě, a toto se rozbilo. Museli jsme pořídit novou zásuvku. Když se mi ta sklenička rozbila, hned jsem věděla, že počasí bude drženo na uzdě, alespoň v naší obci, protože v takovýchto případech se "na oplátku" musí i něco dát.

Tak jsem se dneska přesvědčila, že opravdu můžeme poroučet větru, dešti. Je jen škoda, že tomu lidé nevěří a svoji sílu a moc nevyužívají. Člověk, který svůj život žije ve spojení s Bohem, dokáže opravdu hodně!