CO JE VLASTNĚ DUCHOVNĚJŠÍ?

 

img231/834/0151zs2.png

Jednou jsem seděla se svými dvěma kamarádkami, které se shodou okolností obě zabývají ve svém pracovním životě penězi. Zatímco jedna neustále tvrdila, že je to strašně neduchovní práce a že vyloženě cítí, jak ji dennodenní kontakt s penězi, daněmi a výdělky ostatních lidí špiní, ta druhá tvrdila, že není nic duchovnějšího než se ostatním starat o jejich peníze. Potom vysvětlila, že každý člověk je už ze své povahy více či méně závistivý a že je krásné, když se umí svým klientům starat o jejich peníze v objemu, které on sám nikdy mít nebude, tak pečlivě, jako by peníze byly jeho. Sama naštěstí s konkrétními penězi svých klientů nepracuji (respektive dosud neměl nikdo odvahu, aby mně o to požádal), ale protože o lidské závisti něco vím (naštěstí spíše zprostředkovaně než z vlastních zkušeností), byla jsem s ní náchylná souhlasit. Od svých klientů totiž vím, že závist je to, co jim v podnikání brání víc než finančák, sociálka, zdravotní pojišťovna a kontroly ze živnostenského úřadu dohromady.

Jednou jsem si tak sedla k internetu a narazila jsem na pár zajímavých informací o tom, kolik peněz se v poslední době nalilo do strádající Afriky, aniž by to po sobě nechalo nějaké znatelné stopy. Charitativní pomoc jede napno, peněz, léků a spotřebního zboží se do nitra černého kontinentu posílá spousta, ale efekt je nulový. Je jasné, proč. Pomoc se buď sní, nebo rozkrade a situace je po ní stejná, jako byla předtím - akorát se pár lidí mohlo navzájem pozabíjet při distribuci. Stejně uvažoval i Muhammad Junus, který pocházel z jedné z nejchudších oblastí světa - z Bangladéše. Patřil k privilegovaným a bohatým, což v jeho případě znamenalo,, že studoval v USA, kde se mohl uplatnit buď jako ekonom nebo jako odborník na bídu třetího světa. Muhammad se však po hladomoru, který v roce 1974 zabil v Bangladéši půldruhého milionu lidí, vrátil domů a začal přemýšlet, jak je možné, že člověk, který dře dvanáct hodin denně, nemá ani na jídlo, o nějaké nadstavbě nemluvě. Po delším pozorování taky pochopil, že humanitární pomoc je k ničemu, protože se buď rozkrade, nebo se  sní spekuluje způsobem, který odporuje všem dobrým mravům.

Posléze mu došlo, že přísloví, které říká, že chudákovi nemáš dát rybu, protože ho tím nasytíš na den, ale máš ho ryby naučit chytat, má sice pravdu, ale s realizací je to složitější, protože i ta udice, na kterou se ryba chytá, něco stojí a pokud je chudák opravdu autentický, ani na tu udici nemá. Junus však pochopil, že něco dělat musí a přišel na nápad, který byl stejně prostý jako geniální. Obyvatelům jedné vesnice půjčil vlastní peníze a totálně pominul veškeré banky. Šlo o relativně malé sumy, kdy si jeden člověk mohl půjčit zhruba do dvaceti dolarů. začal s tím v roce 1974 a v roce 2006 za svou činnost obdržel Nobelovu cenu, což ho asi na začátku jeho činnosti vůbec nenapadlo.

V čem vlastně spočívá ekonomický zázrak a vysoká návratnost jeho půjček, které se diví i zavedené banky s dlouholetou tradicí?

Junus totiž nepracoval jako většina charit, která už od dob prvotní církve  všechno prodá a to, co za to dostane, rozdá chudým. Výsledkem bývá spousta chudých, kteří soudí, že mají na charitu nárok a ožebračení bohatí, kteří po svém záchvatu charity nemají taky nic, a se skřípěním zubů se přidají k chudým. junus nedával nic zadarmo a pokud půjčoval, vyžadoval za to i příslušné úroky. Všechen zisk pak dával na otevírání dalších poboček své banky. Zatím to není nic nového, co by člověk jenom trochu kovaný v ekonomice nedal dohromady. Tím, co však bylo naprosto nové, byli jeho klienti. Byli to bezdomovci, žebráci, invalidé a hlavně ženy, které jsou v zemích třetího světa pořád ještě považované za něco jen o málo lepší než dobytek. Ekonom Jusuf usoudil, že je nejdříve potřeba , aby lidé změnili svůj přístup k životu a zbytek se už poddá. Když totiž někdo dostává almužnu, sám se přesvědčí, že vlastně pracovat nemusí a vlastně nemůže, protože se k ničemu nehodí. Když se navíc povede a almužna je vyšší než mzda, kterou by obdržel za poctivou práci, je sociologický dopad jasný i člověku, který ani netuší, čím se sociologie zabývá.

Junus a jeho spolupracovníci se rozhodli ubožáky přesvědčit, že každý má nějakou schopnost, na kterou může být hrdý. Ten, který uměl stříhat vlasy, dostal půjčku na nůžky. Ten, který uměl šít, si za úvěr koupil starší šicí stroj. banka navíc nedávala úvěr jednotlivým lidem, ale skupinám, které se skládají z pěti a více osob. Jde o malou komunitu, která si ostatní dlužníky ohlídá a dohlédne, aby řádně spláceli. Pokud totiž jeden z členů nesplácí, právo na kredit ztrácejí i ostatní. Je zajímavé, že absolutní většinu klientek tvoří ženy, kterým se do té doby vlastní mužové, otcové, strýcové a bratři snažili namluvit, že žijí vlastně z jejich dobrodiní, protože bez nich by si nevydělaly ani na slanou vodu. Většinou jde o vdovy, jejichž osud po smrti manžela nikoho nezajímá a které by se jinak musely živit prostitucí. Peníze, které dostaly od banky, byly ve většině případů jejich prvním vlastním majetkem. Když Junus vystoupil na mezinárodním ekonomickém fóru a řekl, že jeho banky mají návratnost úvěrů vyšší než 90%, fórum si myslelo, že záměrně zkresluje fakta (což je mezi vzdělanými lidmi kulantnější označení nebetyčné lži). Když zjistili, že nelže, většina úvěrových manažerů se zamyslela a přemítala, jak jeho výsledků dosáhnout, aniž si uvědomila, že nestandardních výsledků se dá dosáhnout jedině s nestandardní klientelou.

Když se zamyslíte nad prací tohoto člověka, jednal naprosto jinak, než třeba sv. Alžběta Uherská, která majetek rozdávala s takovým nadšením, až ji příbuzní uvěznili na hradě Wartburg, aby všechno nerozházela a něco zbylo i na děti. Junus postupoval naprosto jinak. O tom, čí způsob byl lepší, si můžou se sv. Alžbětou popovídat v nebi, kam se určitě dostane, protože člověk, který vrací ostatním sebeúctu a důvěru ve vlastní schopnosti, tam prostě patří.

(Autor: Jarmila Gričová, otištěno v časopisu Phoenix, číslo 7/08)