VZPOMÍNÁNÍ

17.února 2008

Z pátku na sobotu jsem měla dlouhou šichtu - od dvou odpoledne do pěti rána. Na nočních směnách téměř vždy pracuje jedna sympatická paní. Už dříve jsem se dívala, že má enormně moc nadčasových hodin - každý měsíc kolem padesáti. Když jsem si byla zakouřit, zaslechla jsem rozhovor dvou žen z vedlejší kóje. Byla to právě tato paní, s ještě jednou, která také dělá skoro pořád v noci. Bavily se o tom, že se stává, že se některá pracovnice napíše třeba na neděli a pak do práce nepřijde a že ony by to neudělaly. A tahle sympatická paní říkala, že je raději v práci než doma, že i když spí třeba jen čtyři hodiny, přece jen do práce jde. Že jí je v práci lépe než doma...

To ve mně vyvolalo vlnu vzpomínek, bohužel, ne zrovna příjemných. Ano, také to znám, vím jaké to je, když doma není doma a člověk se cítí lépe mimo domov, například v práci. Poslední půlrok mého životování v Budajově byl právě takovým obdobím. Pracovala jsem na nádraží v bufetu na čtvrtém nástupišti. Pracovní doba byla od sedmi rána do sedmi hodin večera. Dva dny jsem byla v práci a dva dny jsem měla volno. Častokrát jsem v bufetu zůstávala třeba až do devíti - tak strašně se mi nechtělo "domů"... Často jsem brečela, byla jsem zoufalá a nevěděla jsem si rady. Nebo jsem sice šla "domů", ale tak pomalu, abych nebyla "doma" dříve než v půl desáté. To jsem měla jistotu, že můj exmanžel je už v práci (když měl noční), nebo je někde v hospodě, nebo se po příchodu "domů" rovnou zavřu do ložnice... Jezdívala jsem na kole, to bylo asi tak deset minut, ale nedokážu si vzpomenout, kolikrát jsem šla pěšky vedle kola, zastavovala se u každého výkladu, čuměla do blba nebo na hodinky... Uvědomovala jsem si, že nemám žádný domov. To místo, kde jsem bydlela, bylo tak studené, že i Sibiř je teplejší. V bytě, který měl být mým domovem, jsem se cítila jako vyhnanec, rozhodně ne jako doma. Byl to jen cituprázdný prostor, kde se nedalo svobodně dýchat. Já prožívala velmi těžké období, kdy jsem nevěděla jak dál, jak to vyřešit, jak se vysvobodit...

Je to už minulost. Nakonec se všechno vyřešilo. Je možné, že přestěhováním do Velké Lhoty jsem si doslova a do písmene zachránila život. Konečně mám domov. Místo, kde je mi dobře, kde mám i to pověstné "teplo domova". Opravdu, kdybych do práce chodit nemusela, byla bych raději doma. Zatím do práce chodit musím, ale je to jen dočasu. I tohle se brzo vyřeší. Udělala jsem dobře, že jsem z Budajova utekla. Tady jsem konečně šťastná a všechny problémy jeden po druhém mizí jako černé noční stíny s příchodem nového dne...

 

*  *  *  *  *  *  *  *  *

 

ZEŠEDIVĚLA JSEM BĚHEM JEDNÉ NOCI.

 

(Zapsáno 26. února 2008, přeneseno z původního blogu, který je zrušen k datu 31. 12. 2011)

Je to už dávno, stalo se mi to v roce 1999. Je pro mne důležité vypořádat se s touto vzpomínkou a zavřít za tím dveře. Až dodnes jsem nebyla schopná vzpomínat na to bez toho, abych nebrečela. Tohle je definitivní tečka za největší prožitou bolestí v mém životě.

 

V tom roce jsem skončila s podnikáním, které bylo již dlouho ztrátové a začala pracovat jako uklizečka na radnici. Pracovala jsem pouze večer, čtyři hodiny. V té době mne již dlouho trápil nefunkční vztah s bývalým mužem a katastrofální finanční situace rodiny. Zkoušela jsem všechno možné i nemožné, jen aby se alespoň něco zlepšilo. V tomto roce jsem si řekla, že kdybych se chovala jako moje tchýně, že snad by se můj muž polepšil a všechno by mohlo být lepší. Byla jsem opravdu naivní. Já přece nedokážu imitovat chování druhého člověka, obzvláště ne mojí tchýně. Byla to žena - generál, všechno muselo jít po jejím. Všichni ji poslouchali a všichni ji milovali. Přesto, že byla generál, měla zlaté srdce.Já jsem ovšem nedokázala a stále nedokážu poroučet a prosazovat svou vůli. A tak jsem vzala rodinné finance do svých rukou. Manželovu výplatní pásku jsem nikdy neviděla, nikdy jsem nevěděla, kolik vlastně vydělává. Penízků bylo po čertech málo. Dělala jsem to tak, že například chleba jsem kupovala v jedné prodejně, cukr v další, a něco jiného zase v další prodejně. Jezdila jsem na kole a za den jsem někdy stihla i čtyři-pět prodejen. Dalo se tak něco ušetřit, ale stejně chybělo. Tak se stalo, že jsem měla na pět dnů pouhou padesátikorunu. Prosila jsem svého muže, aby si nepůjčoval, že to musíme do výplaty vydržet.

 

Večer jsem přišla z práce a na stole byly různé lahůdky - konzervy, káva, čokoláda v prášku... Nevěděla jsem, kde na to můj muž vzal, kde se to u nás vzalo. Bála jsem se, že si na to půjčil a řekla jsem mu něco, že kde se to vzalo, vždyť jsem ho prosila, aby si peníze nepůjčoval. On na to - už si přesná slova nepamatuji - že já všechno vím lépe, nebo tak něco. V té kratičké chvíli se něco stalo. Já fakt nevím co, ale cítila jsem tak strašlivou bolest... Něco se ve mně zlomilo, nebo praskla nějaká pružinka dlouho neúnosně napínána...V slzách jsem vykřikla, že kdyby se to stalo jemu (nevyšel by s penězi), stála bych při něm a pomáhala mu. Utekla jsem do ložnice a brečela a brečela. Byla to tak strašná duševní trýzeň, že se divím, jak jsem to mohla vydržet. Plakala jsem celou noc. Pak už jsem nemohla ani plakat, jen jsem bolestí vyla jako pes... Bylo to, jako by se mi dušička rozbila na tisíc kousků a každý ten kousíček bolel jako celá duše. Ale vypovědět ani popsat se to nedá, jak strašná vnitřní bolest to byla, co jsem cítila a prožívala. Nemohla jsem ležet, nemohla jsem sedět,ani stát, ani se procházet, nic nepřinášelo úlevu. Trošku snesitelněji mi bylo na kolenou, ztočená do klubíčka. Nevěřila bych, že tak strašlivou bolest je možné zažít a unést. A kolik slz je možné vyplakat! Když do pokoje nakouklo kalné ráno po protrpěné noci, šla jsem do koupelny. Ze zrcadla na mně hleděl někdo úplně jiný - nemohla jsem sama sebe poznat: Oči červené, do ruda vyplakané, oteklé jako i celá tvář, tvář nepřirozeně popelavá, celá oteklá, vlasy napůl šedivé... Zhrozila jsem se sama sebe a rozhodla se jít k lékaři. Bylo jasné, že do odpoledne se nedám do takového pořádku, abych mohla mezi lidi. U paní doktorky jsem vůbec nemohla mluvit, ta bolest mne mohla připravit o rozum. Podařilo se mi plačíce a naříkajíce vykoktat jen to, že nemůžu mluvit.

 

(Pauza. Už zase brečím.)

 

Tak jsem se uklidnila, sebelítost vyhodila do smetí a můžu pokračovat. Paní doktora mi napsala neschopenku na dva týdny a předepsala nějaké léky. Myslím že to byl Lexaurin, dala mi dvě balení. Doma jsem si vzala hned dva prášky najednou a zalezla do postele. Nechtěla jsem žít. Prosila jsem Boha, má-li mne rád, ať si mne vezme k sobě. Byla jsem věřící katoličkou a věděla jsem, že si nemůžu vzít život. Chtěla jsem obelstít sebe i Pána Boha a rozhodla jsem se, že nebudu jíst ani pít dokud nezemřu. Vždy, když jsem se probrala, vzala jsem si prášky - čtyři i pět kousků najednou. Prostě jsem se chtěla prospat ke smrti. Ve vzácných chvilkách, kdy jsem byla částečně při vědomí, jsem jen prosila za své děti, aby je můj odchod nezlomil a za Adélku jsem prosila, aby neztratila víru. Nevím, proč se mi to tehdy zdálo tak důležité, vždyť Adélka nikdy žádnou víru neměla.

 

Trvalo to tři dny. Nejedla jsem, ani nepila, jen prášky jsem si zapíjela kapkou vody přímo z kohoutku. Propadala jsem se do nicoty a pouze v té černé prázdnotě mi bylo dobře. Matně si pamatuji, že Adélka mi nosila k posteli horký čaj a studený odnášela. Zdá se mi, že jednou Adélka klečela u mé postele a brečela: "Maminko, neodcházej, neumírej..." Já jsem tak strašně toužila odejít ze života, že mi to bylo jedno... Adélce bylo tehdy 11 a půl roku. Třetí den k večeru přišla moje kamarádka, společně jsme chodívaly do kostela a do společenství na faře. Normálně k nám nechodívala, leda tak na pozvání. Věřím, že to bylo Boží řízení, že se u nás zastavila, protože ona netušila, v jakém stavu se nacházím. Zjistila, že již jsem dehydrovaná a doslova mne přinutila vypít doušek čaje. Tak jsem se pomalu a neochotně začala vracet zpět do života. Děvčata ze společenství mne přihlásila na duchovní cvičení s otcem Stanislavem na Velehradě a celý pobyt mi zaplatily. Byly to krásné tři dny rekonvalescence a já zjistila, že kromě mé maminky a Adélky přece jen někomu na mně záleží... Neumřela jsem, ale neměla jsem k tomu daleko. Moji synáčkové nic nevěděli, netušili, že jim reálně hrozí ztráta matky.

 

Z toho, co se mi stalo neviním svého muže. Bylo to neštěstí, nehoda, za kterou nikdo nemůže. Vždyť on mi v podstatě chtěl udělat radost, nic zlého nechtěl udělat. Nikdo nevěděl jak moc a jak dlouho již trpím. Byla to jen poslední kapka, kdy pohár utrpení přetekl. Ta poslední kapka mohla skanout kdykoli a jakkoli. Je sice divné, že mi nezavolal doktora a klidně by mne nechal umřít, ale není mou věcí soudit to. Možná se trápil a jen nevěděl co dělat.

 

Teď celou tuto vzpomínku formuji ve své mysli a představivosti do těžké cihly a tu cihlu hážu do řeky. Zavřela se nad tím voda. Už je to pryč.

 

 

* * * * * * * * *

 

SLUNEČNÍ ZÁZRAK.

 

Poprvé jsem navštívila Medžugorje v roce 1996, tehdy to bylo na 15. výročí denních zjevení Panny Marie. Bytost, která si říká "Královna míru" mne pozvala hned zkraje toho roku. Neměla jsem pas, ani peníze, ale všechno probíhalo hladce a v červnu jsem vyjela se zájezdem pořádaným Centrem Vérité. Jela jsem úplně sama, navíc s nemocnýma průduškama.

Bylo to krátce po kruté válce na území bývalé Jugoslávie, všude jsem viděla stopy po krutostech války a bylo to tak jiné, než co jsem viděla v televizi! Musela jsem plakat, nechápala jsem vůbec, proč ta válka byla a nechápu to doteď. Každá válka je z mého úhlu vnímání zbytečná.

Medžugorje bylo úplně jiné, Královna míru toto místo ochránila, hrůzy války se ho nedotkly. Medžugorje bylo přeplněné poutníky z celého světa, odhady byly kolem miliónu lidí. Nemůžu to potvrdit, můžu říci jen to, že nás tam bylo jako mravenců. Kam jsem se podívala - hlava na hlavě. Byl to zvláštní pohled například na kopec Podbrdo (místo prvních zjevení), na ty proudy lidí... Problém byl s ubytováním, pro náš autobus postě ubytování nebylo zajištěno. Přesto se Panna Maria o mé ubytování okamžitě postarala, ale to je na další vyprávění.

Byl to pro mne týden zázraků. Každý den jsem prožila několik zázraků. Právě v čase mé návštěvy byli v Medžugorje také Hilary Clinton a José Careras - mimo jiných dalších význačných osobností. Užívala jsem si setkání s otcem Slavkem Barbaričem i s otcem Jozo Zovkem (byl farářem v Medžugorje v době, kdy zjevení začala a byl krutě komunisty pronásledován a také vězněn). Setkání s vizionářkou Vickou bylo také úžasné, pak přítomnost na mimořádném nočním zjevení pro vizionáře Ivana na Podbrdu. Vystoupila jsem na Križevac, setkala se s vyléčenými narkomany z komunity Cenacolo, účastnila jsem se všech mší svatých, byla jsem přítomna na noční adoraci. V čase právě této noční adorace jsem byla svědkem posedlosti. Byla to neznámá žena, začala rušit adoraci výkřiky plnými zloby a nenávisti. Byla jsem příliš daleko, neviděla jsem to na vlastní oči - ale na vlastní uši slyšela.

Sluneční zázrak jsem měla čest vidět 25. června 1996, byl to poslední den mého pobytu na tomto požehnaném místě. Začalo to v čase poslední mše svaté, při pozdvihování. Lidé kolem mne se dívali na slunce, já nic neviděla. Všimla jsem si, že se lidé dívají bez slunečních brílí, tak jsem i já brýle sundala a podívala se. A vtom jsem to uviděla také! Do slunce bylo možné hledět bez slunečních brýlí, slunce neoslepovalo. Slunce velmi rychle rotovalo a měnilo barvy. Tak nádherné barvy jsem ani předtím ani potom již neviděla. Když bylo slunce červené, obloha kolem byla růžová, a tak jak se měnily barvy slunce, měnilo se i pozadí oblohy, obloha byla vždy ve světlém odstínu té barvy, jakou zrovna mělo slunce. Od slunce vylétalo něco, co bych mohla přirovnat k šípům nebo jiskrám, něco jako když létají jiskry od brusky... Také tyto "šípy" vylétávající z rotujícího slunce byly barevné. Bylo to úchvatné divadlo, nemohla jsem odtrhnout oči. Navíc to bylo spojeno se zvláštním vnitřním prožíváním, věřící tomu říkají "Milosti Boží".

Všimla jsem si, že ne všichni lidé ten zázrak vidí. Odhadovala jsem, že tak osm lidí z deseti vidí a dva nevidí nic. Pak jsem rotace slunce viděla až do západu slunce a na druhý den při východu - to už bylo v autobuse na zpáteční cestě, ale už bez toho vnitřního prožívání, jak se říká, bez těch zvláštních Božích Milostí, které padaly přímo do srdce a duše. Jsem stále za ten zážitek nesmírně vděčná. Na internetu je možné shlédnou celou řadu slunečních zázraků z Medžugorje, ale ani jeden se nepodobá tomu, co jsem viděla já.