BYLA JSEM ANDĚLEM
Už si nepamatuji, ve kterém roce se mi toto stalo, předpokládám, že tak rok 2000, nebo tak kolem toho roku… Byla jsem na návštěvě u příbuzných v Púchově na Slovensku. Tehdy jsem intenzivně praktikovala a chodila do kostela při každé příležitosti. Moji příbuzní bydlí ve čtvrti Nosice, kam večer nezajíždí žádný autobus, není tam ani kostel a tak jsem to řešila tak, že když jsem chtěla jít na mši svatou do Púchova, jezdila jsem autobusem do lázní Nimnica, odtud je to jen před přehradní most a jsem „doma“. Také ten den jsem jela do Púchova do kostela na mši svatou. Tou dobou jsem již mohla přijímat Eucharistii. Po mši svaté jsem měla si hodinu čas na autobus do lázní Nimnica. Procházela jsem se v blízkosti autobusové zastávky, když tu jsem uviděla člověka, mladého muže, na mol omámeného alkoholem. Chůze nejistá, vrávoral až nakonec spadl. A já namísto toho, abych k tomu muži přiskočila a pomohla mu, začala jsem se celým srdcem a celou duší modlit, ať mu Ježíš pomůže! No nezabili by jste mně? Jenže já v té době jsem zápasila s mnoha strachy a fóbiemi, strach z lidí, strach projevit se, strach nevyčnívat a nelišit se, touha být neviditelná ostatním lidem, a tak dále. Měla jsem Pána Ježíše ve svém srdci – vždyť jsem přijala Eucharistii a tak jsem Pána pořád dokola prosila, ať tomu muži pomůže, ať sem přijdou nějací lidé, kteří mu pomohou. Ano, nějací mladí lidé přicházeli – dva kluci a dívka. Jaké bylo mé zklamání, když procházeli kolem ležícího opilce a vysmívali se mu a měla jsem pocit, že nebýt tam já (svědek), klidně by si do něj i kopli. To mně zranilo, vždyť neměli právo toho člověka odsuzovat, vždyť kromě Pána nikdo neví, jaké neštěstí či utrpení prožívá, co se mu stalo, proč hledal zapomnění v alkoholu.
Nešlo mi do hlavy, jak můžou být lidé tak bezcitní a krutí k neštěstí jiného. A tu jsem uslyšela hlas Pána Ježíše Krista ve svém srdci: „ALE JÁ MÁM K DISPOZICI POUZE TVOJE RUCE!“
Jakoby do mne hrom uhodil! V tu ránu jsem dostala obrovskou sílu, všechny strachy byly tatam! Přistoupila jsem k tomu muži, zvedla ho, vybrala z kabelky kapesník a utírala mu krev z rozbitého obočí. Hleděl na mne jako na zjevení! A že „Paní, odkud jste?“ A já bez rozmýšlení na to: „No já nejsem odtud!“ (Myslela jsem tím, že nejsem z Púchova). Nabídla jsem mu, že ho doprovodím domů, to nechtěl, že už je mu dobře, jen se ptal, zda mám čas. „Ano – moře času! Čas není žádný problém!“ Také jsem mu zcela beze strachu a bez ostychu tvrdila, že se má se svými problémy vždy obracet na Ježíše a Pannu Marii, že Ježíš ho vždy nějakým způsobem vyslyší. Že nejlepší je, když poklekne před svatostánkem a tam zanechá všechno, co ho bolí. Nepamatuji si přesně na celý rozhovor, ale celé to vyznívalo (i když jsem to tak nezamýšlela), jako kdybych byla „spadla z nebe“. Mám za jisté, že mne ten člověk považoval za anděla, dokonce jsem měla pocit, že z toho překvapení i vystřízlivěl.
Muž odešel docela jistým krokem a několikrát se po mně ohlédl. Ne – nezmizela jsem, jako by se to stalo, kdyby šlo o pravého anděla, posla Božího, který se na tu potřebnou chvíli pomoci zhmotní a pak odhmotní. Ale já se cítila v sedmém nebi, ta nebesky blažená energie mne pak naplňovala mnoho dní. Celou cestou domů moje duše jásala a zpívala; neustále jsem se modlila a děkovala Pánu Ježíši, že jsem směla být na pár chvilek andělem. Vrátila jsem se rozzářená, svítila jsem jako světluška. Neříkala jsem nikomu nic, mí příbuzní by to nepochopili. Ale byl to krásný zážitek. Nejen že jsem Ježíšovou mocí překonala svůj strach udělat něco a pomoci, vybočit z řady abych byla vidět. Ale ty nebeské energie mi vydržely hodně dlouho. I když jsem svým způsobem dále zápasila se svými programy, bloky a strachy – a vlastně i dnes tak musím činit, duchovně mně to posunulo o hodně dál. No řekněte – není Pán Ježíš úžasný? Je! A má smysl pro humor! Obdivuji, jak to vyřešil. Vždyť tomu člověku bylo pomoženo mnohem více a důkladněji, než jak jsem prosila. A já mohla na chvíli zažít ten úžasný pocit být andělem v lidském těle, zažít, jak se cítí skuteční andělé…