PŘÍBĚHY

SLOVO.

 

Jeden ministr se posadil na kraj fontány a protože nedával pozor, spadl dovnitř. Hned přiběhlo několik kolemjdoucích a natahovalo k němu ruku, že ministra vytáhnou.

Volali na něj: "Dejte mi ruku."

Ale politik o tom nechtěl ani slyšet a nikomu ruku nepodal. Šel kolem člověk, který se podivil takovému shonu a zeptal se, co se děje. Když se to dověděl, přiblížil se k fontáně a promluvil: "Přátelé, náš ministr už od malička zná jenom slovo vzít a neví, co je dát." A natáhl ruku k vodě.

"Dobrý den, pane ministře. Vezměte mou ruku do své."

Ministr se jí hned chopil a byl vytažen z fontány ven.

Lidé si často pletou slova. Bůh zná jen slovo DÁVAT.

(Bruno Ferrero: Další příběhy pro potěchu duše)

oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

 

JE DŮLEŽITÉ, JAKÝM ZPŮSOBEM SE CO ŘEKNE.

 

Jednoho rána si kalif Hárún al Rašíd jako obvykle zavolal vykladače snů, aby mu vyložil sen, který se mu v noci zdál.

"Zdálo se mi, že mi jeden po druhém vypadaly všechny zuby. Co si o tom myslíš?"

"Pane, to není dobré znamení. Ten sen znamená, že všichni tvoji příbuzní zemřou a ty zůstaneš sám.," řekl vykladač.

Kalif se zachmuřil. Výklad snu ho natolik rozčílil, že milého vykladače vyhnal z paláce a dal si zavolat jiného. Ten mu odpověděl:

"Pane, to je dobré znamení. Ten sen znamená, že budeš žít dlouho a přežiješ všechny své příbuzné."

Kalif si spokojeně mnul ruce:"To byl ale dobrý sen," a dal vykladači, který mu ho tak pěkně vyložil sto denárů. Pak si zavolal vezíra a přikázal mu, aby našel prvního vykladače a omluvil se mu kalífovým jménem. Konec konců mu řekl totéž jako ten druhý, ale zvolil špatná slova.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

I ta nejpalčivější pravda se dá říct jemně. VLÍDNOST  JE  INTELIGENCÍ  SRDCE.

(Bruno Ferrero: Další příběhy pro potěchu duše, nakladatelství Portál 1997)                         

ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

 

PROČ?

 

"Ani Bůh není spravedlivý. Proč nechává lidi umírat pod troskami, které způsobilo zemětřesení? Proč nechává súdánské děti umírat hladem? Proč se jen dívá, když se kácejí tropické lesy? Proč? Proč?     (Lorenzo,15 let)

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Proč je ve světe, který stvořil spravedlivý a všemohoucí Bůh, zlo a utrpení? Proč nevinní trpí? Proč se lidé cítí opuštění, proč mají v sobě poušť, proč zažívají temné noci beznaděje?

Pak se mi zdál sen. Šel jsem po pláži po Pánově boku. Naše nohy zanechávaly v písku dvojici stop: moje a Pánovy.

Napadlo mě - byl to přece sen - že každý krok představuje jeden den mého života. Zastavil jsem se, abych se podíval na všechny stopy, které mizely v dálce. A všiml jsem si, že se jedny stopy čas od času ztrácejí.

Vzpomínal jsem na svůj život. Kupodivu ta místa, kde byla jen jedna dvojice stop, odpovídala těm nejsmutnějším dnům. Dnům, kdy jsem prožíval úzkost a netrpělivost, sobectví a špatnou náladu, zkoušky a pochybnosti, nepochopitelným dnům plných utrpení. S výčitkou v hlase jsem se obrátil k Pánovi:

"Ty jsi nám slíbil, že s námi zůstaneš po všechny dny. Proč jsi svůj slib nedodržel? Proč jsi mne opustil v nejhorších chvílích mého života, ve dnech, kdy jsem tě nejvíc potřeboval?"

Pán se usmál: "Synu, chlapče můj, nepřestal jsem tě milovat ani na okamžik. Tam, kde vidíš jen jedny stopy, v nejtěžších chvílích tvého života... to jsou mé stopy, protože jsem tě nesl v náručí."

(Bruno Ferrero: Další příběhy pro potěchu duše)

ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

 

OBTÍŽNÉ PŘÁTELSTVÍ.

 

Pes a kůň se stali velkými přáteli. Tak na sebe mysleli, že se všemožně snažili jeden druhému prokázat svůj cit. Pes nosil koni nejlepší kosti, které našel a kůň psovi nechával své příděly sena.

Měli se tak rádi, že umřeli hladem.                       

(Bruno Ferrero: Další příběhy pro potěchu duše)

 

POSLEDNÍ MÍSTO.

 

V pekle už bylo plno a před jeho branou ještě čekala dlouhá fronta. Ďáblu nezbylo, než odepřít dalším přicházejícím vstup.

"Máme už jenom jedno místo a to by měl logicky dostt největší hříšník," prohlásil.

"Je mezi vámi aspoň nějaký masový vrah?" Aby ďábel našel toho nejhoršího, začal hříšníky ve frontě vyslýchat. Po chvíli uviděl jednoho, kterého si předtím nevšiml.

"Co jsi udělal ty?" zeptal se.

"Nic. Já jsem dobrý člověk a jsem tady omylem."

"Něco jsi určitě udělat musel," ušklíbl se ďábel, "každý něco udělal."

"To dobře vím," přesvědčeně odpověděl muž, "ale já jsem se od všeho vždycky držel stranou. Viděl jsem, jak lidé pronásledují jiné lidi, ale já jsem se k tomu bláznivému honu nepřidal, jak děti nechávají umřít hladem a prodávají je do otroctví, jak slabé vytlačují na okraj společnosti jako její odpad, jak jenom pořád přemýšlejí, čím by se navzájem podvedli. Ale já jsem tomu pokušení odolal a nikdy jsem nic neudělal. Nikdy."

"Vůbec nic?" zeptal se nevěřícně ďábel. "Jsi si jistý, žes to všechno viděl?"

"Na vlastní oči!"

"A nic jsi neudělal?" zeptal se znovu ďábel.

"Ne!"

Ďábel se zachechtal: "Tak pojď dál, příteli. To místo patří tobě!"

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jeden svatý muž potkal na procházce městem žebrající děvčátko oblečené v hadrech. V myšlenkách se obrátil k Pánu: "Bože, jak můžeš tkovou věc dopustit? Prosím tě, udělej s tím něco."

Večer uviděl v televizních zprávách zabité lidi, oči umírajících dětí a těla trpících lidí. Znovu se modlil: "Pane, tolik bídy. Udělej něco!"

V noci mu Pán odpověděl: "Já jsem už něco udělal - stvořil jsem tebe!"

------------------------------------------------------------------------------------------------------

(Bruno Ferrero: Další příběhy pro potěchu duše)

ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

 

DRAHOKAM.

 

Dva přátelé se setkali po dlouhé době. Jeden z nich zbohatl a  druhý zchudl. Najedli se spolu a vzpomínali na staré časy. Pak chudák usnul. Jeho příteli mu ho bylo líto a tak mu před odchodem vsunul do kapsy obrovský diamant nevýslovné ceny. Ale když se chudák probudil,, diamant nenašel a žil dál jako dřív.

Po roce se oba přátelé shodou okolností zase potkali. Když bohatý přítel uviděl, že chudý je pořád chudý, zeptal se: "Řekni mi přece, ty jsi nenašel poklad, který jsem ti dal do kapsy?"

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Podobnou zkušeností je každé lidské setkání. Každý muž a každá žena, kteří s námi žijí, nás obdarovávají drahocennými dary. Většinou si toho však nevšimneme.

(Bruno Ferrero: Další příběhy...)

ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

 

PODVODNÍK.

 

Jeden stavbyvedoucí pracoval po dlohá léta ve velké stavební společnosti. Jednoho dne dostal příkaz vystavět ukázkovou vilu podle projektu, který mu bude nejvíc vyhovovat. Mohl si vybrat i místo, které chtěl a nemusel hledět na výdaje.

Hned se pustil do práce. Ale protože si myslel, že na slepé důvěře zaměstnavatele vydělá, nakoupil nekvalitní materiál a zaměstnal nepříliš dobré dělníky, aby na materiálu a na mzdách ušetřil peníze, které pak šly do jeho kapsy.

Když byla stavba u konce, stavbyvedoucí odevzdal klíč k vile řediteli své firmy. Ředitel mu ho s úsměvem vrátil a potřásl mu rukou. "Tato vila je dar pro vás, protože vám chceme projevit svou úctu a vděčnost za vykonanou práci."

-------------------------------------------------------------------------

Tyto tvé dny jsou cihly tvého budoucího života....

(Bruno Ferrero: Další příběhy...)

oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

 

BOŽÍ RUCE.

 

Učitel cestoval se svým žákem, který se mu měl starat o velblouda. Jednou večer byl žák tak unavený, že hned po příjezdu do hostince usnul a velblouda nepřivázal. Před usnutím se pomodlil:"Bože, postarej se o toho velblouda. Svěřuji ho do tvých rukou."

Druhý den ráno byl velbloud pryč. "Kde je velbloud? ptal se učitel. "Nevím,"odpověděl žák. "To se musíš zeptat Boha. Včera jsem byl tak vyčerpaný, že jsem mu našeho velblouda svěřil. Jestli utekl, nebo jestli ho ukradli, tak to není moje vina. Já jsem Bohu jasně řekl, aby se o něj postaral. A ty mi přece vždycky říkáš, abych Bohu ve všem důvěřoval."

"Bohu máš opravdu nade všechno důvěřovat, ale nejdřív musíš velblouda uvázat," odpověděl mistr. "Bůh na to totiž nemá jiné ruce než ty tvoje."

-------------------------------------------------------------------------

Jenom Bůh může dát víru,

 ale ty o ní můžeš dát svědectví.

Jenom Bůh může dát naději,

ale ty můžeš vlít důvěru svým bratrům.

Jenom Bůh může dát lásku,

ale ty můžeš naučit milovat.

Jenom Bůh může dát pokoj,

ale ty můžeš zasévat jednotu.

Jenom Bůh může dát sílu,

ale ty můžeš být oporou.

Jenom Bůh je cesta,

ale ty ji můžeš ukázat ostatním.

Jenom Bůh je světlo,

ale ty ho můžeš zapálit v lidských očích.

Jenom Bůh je život,

ale ty můžeš v ostatních vzkřísit touhu žít.

Jenom Bůh může udělat to, co se zdá nemožné,

ale ty můžeš udělat to, co je možné.

Jenom Bůh sám sobě stačí,

ale raději spoléhá na tebe.

(Brazilská píseň)

 

(Bruno Ferrero: Další příběhy...)

oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

 
TO NEJKRÁSNĚJŠÍ NA TATÍNKOVI.

Tatínek se zeptal pětiletého Aleše: "Co se ti na tatínkovi nejvíc líbí?" Aleš se zamyslel: "Maminka."

------------------------------------------------------------------

"Podle čeho poznáš, že je ve vaší rodině všechno v pořádku?" ptali se jedné holčičky.

"Když vidím, že si tatínek s maminkou dávají pusinky," odpověděla.

Rodiče by se před dětmi neměli schovávat, když se chtějí políbit. Děti se pokaždé, když projevují lásku, která je spojuje, cítí zaplaveny vřelou a radostnou důvěrou. Dobře vědí, že vzájemná láska rodičů je jedinou pevnou skálou, na které mohou stavět svůj vlstní život.

(Bruno Ferrero: Další příběhy pro potěchu duše)

ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

 
KÁZÁNÍ SVATÉHO FRANTIŠKA.

Když jednou svatý František odcházel z kláštera, potkal bratra Ginepra. Ginepro byl prostý a hodný člověk a svatý František ho měl velmi rád. Při setkání ho vyzvval: "Bratře Ginepro, pojď se mnou kázat."

"Otče," odpověděl Ginepro, "víš, že nejsem nijak vzdělaný. Jak bych mohl mluvit k  lidem?" Ale protože svatý František trval na svém, bratr Ginepro nakonec souhlasil. Prošli spolu celé město, tiše se modlili za všechny, kdo pracovali v domech i na polích. Usmívali se na děti, zvlášť na ty nejchudší. Prohodili pár slov se stařečky a stařenkami. Pohladili nemocné. pomohli nějaké ženě s těžkým vědrem vody.

Když městem prošli křížem krážem už poněkolikáté, svatý František řekl: "Bratře Ginepro, je čas se vrátit do kláštera."

"A co naše kázání?"

"Vždyť jsme přece už kázali," usmíval se světec.

-------------------------------------------------------------------------

Máš-li plnou tašku voňavého vřesu, nemusíš to nikomu říkat. Pozná to sám.

Nejlepším kázáním jsi ty sám.

(Bruno Ferrero:Další příběhy...)

ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

 

JABLKO.

 

Jeden bohatý a mocný sultán poručil,aby mu jeho poddaní každý den ráno vzdávali slávu a přinášeli mu dary. Už dobyl všechno, co se dalo, a trochu se nudil.

Spolu s ostatními každé ráno přicházel také mlčenlivý žebrák, který králi přinášel jedno jablko. Oak se beze slova zase ztratil.

Sultán byl zvyklý na jinačí dary, a proto vždycky trochu znechuceně jablko přijal, ale jakmile se k němu žebrák otočil zády, začal se mu posmívat a celý dvůr s ním.. Žebrák na sobě nic nedal znát. Každé ráno znovu a znovu přicházel k sultánovi se svým darem. Sultán jablko pokaždé převzal a bezmyšlenkovitě ho položil do koše vedle trůnu. Dával do něj všechna jablka, která mu žebrák přinesl, až z koše začala vypadávat, jak byl plný.

Jednoho dne králova cvičená opička jedno z nich sebrala. Kousla do něj a s divokým pliváním ho hodila sultánovi ki nohám. Sultán s překvapením zjistil, že v tom jablku je perla. Hned dal všechna ževrákova jablka rozkrájet a v každé skutečně našel perlu. Celý udivený si dal zvláštního žebráka zavolat.

"Přinesl jsem ti tato jablka, můj pane," odpověděl žebrák, "abych ti ukázal, že život ti každé ráno nabízí podivuhodný dar, který přehlížíš a zahazuješ, protože jsi obklopen příliš velkým bohatstvím. Tímto darem je nový den, který právě začíná."

-------------------------------------------------------------------

Od zítřka budu smutný, až od zítřka.

Ale dnes se budu radovat.

K čemu je být smutný, k čemu?

Protože fouká vítr?

Proč bych se měl dnes rmoutit nad zítřkem?

Třeba bude zítra pěkně, třeba bude jasno.

Třeba zítra znovu vysvitne slunce.

A nebude tu žádný důvod k smutku.

Od zítřka budu smutný, až od zítřka.

Ale dnes, dnes se budu radovat

a každému hořkému dni řeknu:

Až od zítřka budu smutný.

Dnes ne.

(Básnička jednoho chlapce z koncentračního tábora,1941)

ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

 
INTERVIEW S BOHEM.

"Pojď dál", řekl Bůh. "Tak ty bys se mnou chtěl dělat interview?"

"Jestli máš čas", řekl jsem. Bůh se usmál a odpověděl: "Můj čas je věčnost, a proto ho je dost na všechno. A na co se mne vlastně chceš zeptat?"

"Co tě na lidech nejvíc překvapuje?"

Bůh odpověděl: "To, že je nudí být dětmi a tak pospíchají, aby dospěli a když jsou dospělí, zase touží být dětmi. Překvapuje mne, že ztrácejí zdraví, aby vydělali peníze a pak utrácejí peníze za to, aby si dali do pořádku své zdraví. Překvapuje mne, že se natolik strachují o budoucnost, že zapomínají na přítomnost, a tak vlastně nežijí ani pro přítomnost ani pro budoucnost. Překvapuje mne,že žijí, jako by nikdy neměli umřít a že umírají jako by nikdy nežili." Bůh mne vzal za ruce a chvíli jsme mlčeli. Pak jsem se zeptal: "Co bys chtěl jako rodič naučit své děti?"

Bůh se usmál a odpověděl: "Chci, aby poznali, že nemohou nikoho donutit, aby je miloval. Mohou jen dovolit, aby je druzí milovali. Chci, aby poznali, že nejcennější není to, co v životě mají, ale koho mají. Chci, aby poznali,že není dobré porovnávat se s druhými. Každý bude souzen sám za sebe, ale ne proto, že je lepší nebo horší jako druzí. Chci, aby poznali, že bohatý není ten, kdo má nejvíc, ale ten, kdo potřebuje nejméně. Chci, aby poznali, že trvá jen pár vteřin způsobit těm, které milujeme hluboká zranění, ale trvá mnoho let, než se taková zranění uzdraví. Chci, aby se naučili odpouštět, odpouštět skutkem... Chci, aby věděli, že jsou lidé, kteří je velmi milují, ale kteří nevědí, jak své city vyjádřit. Chci, aby věděli, že za peníze si mohou koupit všechno, kromě štěstí... Chci, aby poznali, že opravdový přítel je ten, kdo o nich všechno ví a přesto je má rád. Chci, aby poznali, že vždycky nestačí, aby jim odpustili druzí, ale že oni sami  musejí odpouštět."

Chvíli jsem seděl a těšil se z Boží přítomnosti. Pak jsem Bohu poděkoval, že si na mne udělal čas. Poděkoval jsem mu za všechno, co pro mne a mou rodinu dělá.  A Bůh odpověděl: "Kdykoli. Jsem tu čtyřiadvacet hodin denně. jen se zeptej a já ti odpovím."

Lidé zapomenou, co jste řekli. Lidé zapomenou, co jste udělali, ale nikdy nezapomenou, jak se vedle vás cítili.

(http://magicklinda.sblog.cz)