STÁLA JSI MI ZA TO!

(Na původním blogu zapsáno 18.1.2009)

<br/><a  data-cke-saved-href=

V roce 1997 jsem se podruhé vydala na pouť do Medžugorje. Rok předtím jsem byla v tomto milostiplném a požehnaném místě takříkajíc "sólo", tentokrát se společenstvím z naší farnosti. Bylo nás pět žen a náš kněz. Účastnili jsme se většinou programu, který připravovalo centrum Vérité. Tato pouť byla od začátku úplně jiná než ta spřed jednoho roku. Od prvního vykročení, hned jak jsem bouchla dveřmi svého bytu, jsem prožívala úžasnou radost a štěstí, že můžu jet a že nejedu sama. Očekávala jsem pohodu, klid, odpočinutí od všech starostí a problémů. Během mé první pouti do Medžugorje  jsem byla svědkem tzv. slunečního zázraku a proto jsem byla v očekávání, co prožiju tentokrát?

Ach, ano! Byly to nádherné chvíle od začátku do konce a moje duše vnímala velmi mnoho zázraků; nebylo dne, který by nebyl posvěcen něčím výjimečným. Ale setkání s živým Kristem bylo to úplně největší!

Jednoho dne jsme šly všechny společně na Podbrdo, místo prvních zjevení. Cestou tam jsme se modlily a když jsme byly na Podbrdu, odstoupily jsme trošku stranou a modlily se společně růženec, ale tak, abychom ostatní poutníky nerušily v rozjímání. Na místě prvních zjevení  stojí krásná socha Královny Míru a velký kříž s tělem Pána Ježíše. Tento kříž mne magicky přitahoval. Kříž byl obklopen lidmi a protože jsem nesmělá, tak jsem si řekla, že počkám až lidé odejdou a teprve pak přistoupím a obejmu kříž. Ale něco mně silně přitahovalo, doslova jako přitáhne magnet špendlík! Ani nevím jak, najednou jsem klečela u paty kříže a objímala ho. Pán Ježíš mne z tohoto kříže obejmul a řekl mi: "Stála jsi mi za to!" Nic víc. Tahle věta, kterou jsem neslyšela ušima, ale srdcem a celou duší, vyvolala ve mně extázi blaženosti, vděčnosti, radosti... Vůbec se to nedá popsat, co jsem vnitřně prožívala. Bylo to snad poprvé, co jsem slyšela slova lásky a bezvýhradného přijetí. Klečela jsem, brečela snad i ušima, plakal i můj nos a celé tělo, ale v přemíře nepředstavitelného štěstí! Jen jsem objímala kříž a lkala: "Stála jsem ti za to, stála jsem ti za to..."

Ztratila jsem smysl pro čas. Čas přestal existovat. Ležela jsem v náručí Ježíše, i když moje tělo klečelo pod křížem. Ne, opravdu se to nedá popsat - to vytržení, ta nebeská blaženost. Vůbec nevím, kolik času uběhlo, než jsem se probrala z extáze. Klečela jsem nevím jak dlouho na ostrých kamíncích pod křížem, ale moje holá kolena nenesla otisk žádného kamínku, nic, jakobych klečela ve vatě a ne na ostrých kamenech. Moje spolupoutnice to viděly i neviděly. Viděly, že klečím u kříže, objímám ho a pláču a přitom vůbec netušily, co se vlastně děje. Byl to naprosto soukromý a intimní zážitek - všem na očích! Později mi jen jedna z mých kamarádek řekla, že již přemýšlely, že mne budou muset snést z Podbrda i s křížem...