DARINKA A ZLODUCH

 

 
Velikým povzbuzením a radostí bývaly pro mne návštěvy u bratra v Nosicích. Pokaždé jsem pociťovala velkou úlevu, vždyť jsem mohla být alespoň na chvíli, na pár dnů, sama sebou. Po jedné takové návštěvě jsem si přinesla slovenské učebnice náboženství – rozhodla jsem se učit Darinku. Mohly jsme tak činit pouze tajně, když muž nebyl doma. Stále jsem se ho bála. Hned při první hodině se Darinka najednou podivně zarazila, upřeně civěla na jedno místo na zdi za mnou. Polekala jsem se: „Co je? Co se ti stalo?“ Odpověděla mi, že viděla nějakého netvora, snad čerta. Nebrala jsem její sdělení vážně – něco takového přece vůbec není možné! Odbyla jsem ji vysvětlením, že se jí to jenom zdálo, že jde o výplod bujné fantazie a budeme muset omezit televizi. Při tom zůstalo. Počáteční nadšení pro výuku náboženství velmi brzy opadlo. Pro svou nedůslednost, zbabělost a lenost vyučování zůstalo stát na mrtvém bodě.
 
Po několika měsících jsem zjistila, že se s Darinkou něco děje. Bývala vystrašená, vyjevená, někdy nepochopitelně zlá a neposlušná, nechtěla spávat, bála se ve svém pokojíku. Dověděla jsem se neuvěřitelnou věc: Darince se zjevuje Zlý duch a trápí ji!!! Zpočátku jsem tomu vůbec nemohla uvěřit. Avšak odpovědi na otázky mne přiváděly v úžas. Přikázala jsem jí, ať mi nakreslí, co vlastně vidí. Nakreslila toto:
 
         

 
Ptám se jí: „Co to je? Vždyť to nemá tvář!“
 
Darinka do té doby velmi pěkně kreslila a myslela jsem, že má výtvarný talent. Její odpověď: „Ono to žádnou tvář nemá.“
 
„Co je tohle?“
 
„To jsou oči.“
 
„A tohle je co?“ – já myslela, že nakreslila nějaké hory. Darinka odpovídá: „To je oheň.“
 
Umíte si představit, jak jsem z toho byla úplně vedle? Pak jsem se ještě dověděla, že tu obludu vidí všude kolem sebe – nad sebou, pod sebou, před i za sebou, dokonce i když má zavřené oči. Hrůzou mi naskočila husí kůže…. Musela jsem jí uvěřit. Dítě jejího věku jsi prostě něco takového není schopno vymyslet. Každé dítě nakreslí tvář tak, jak ji vidí u jiných lidí. Byla jsem zoufalá a nevěděla jsem, co dělat. Jen jsem se vroucně modlila o Boží pomoc a radu. Situace se zhoršovala. Byly chvíle, kdy Darinka byla velice zlá a nevěděla jsem si s ní rady. Až když záchvat vzdoru a zloby přešel, pochopila jsem z jejích slov, že ji Zloduch vybízí ke zlému konání a trápí ji. Nutí ji například ublížit spolužačce, neposlouchat, něco rozbít, do něčeho kopnout.
 
Myslela jsem, že se to všechno děje proto, že Darinka není pokřtěná a proto si Zlý na ni dělá nárok. Napadlo mne, že se musím poradit s knězem a nechat dcerku urychleně pokřtít. Dodala jsem si odvahy (při mé příslovečné zbabělosti to věru nebyla snadná věc) a zašla jsem za našim panem farářem. Duchovní správce mne pozorně vyslechl, ale s křestem vůbec nespěchal. Řekl, že je to veliká milost – něco podobného jako vidět Pannu Marii, i když nám se to tak nejeví. Poradil nám bránit se mocí Ježíše Krista a svěcenou vodou. Darinka se měla naučit větu: „Ve jménu Ježíše odejdi!“ Já byla zklamána z toho, že dívenka nemůže být pokřtěna. Pustily jsme se přesto s velikou vervou do nerovného boje. Celý náš byt jsem vykropila nejdříve vodou z Medžugorje, pak svěcenou vodou a celý byt jsem prohlásila za Ježíšovo království. Pozvala jsem do našeho domova Ježíše a poprosila ho, aby zlé duchy vyhnal. Tam, kde je Ježíšovo, nemůže být Stanovo. Ježíš je vítěz!
 
Darince to nějakou chvíli trvalo, než se naučila přemoci hrůzu z děsivého vidění a používat tu jednoduchou větu. Bojovaly jsme i s růžencem a zasvětily jsme se Neposkvrněnému Srdci Panny Marie a Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Nebylo to hned, ale po nějakém krátkém čase Zloduch přestal dcerku trápit.
 
A co na to můj manžel? Nuže, jak jinak – vysmál se nám. Samozřejmě tomu nevěřil tvrdíce, že jako dítě taky všelicos „viděl“ díky své bujné fantazii. A pokud opravdu něco vidí, tak patří do blázince.
 
Darinka se přece jenom křtu dočkala. Po několika měsících přípravy přijala svátost křtu 29.8.1999.
(Celé dílko najdete ZDE.)