ZÁHADA JIHLAVSKÉHO PODZEMÍ

Stanislav MOTL:

NEJDELŠÍ  NOC  (CO  V  TELEVIZNÍ  REPORTÁŽI  NA  VLASTNÍ  OČI  NEBYLO)

Celý tento příběh se začal odvíjet u mého kamaráda Pavla Dražana - režiséra, s nímž jsem natočil řadu reportáží, odvysílaných později v pořadu Na vlastní oči. jednoho rána mi Pavel přinesl do redakce výstřižek z novin. V článku jsem četl o záhadách jihlavského podzemí, kde prý zvláštně světélkuje chodba a odkud si někteří lidé odnášejí prazvláštní zážitky. Pavel Dražan mi nasadil do hlavy pomyslného brouka. Za pár dní jsem se sešel se záhadologem ing. Ivanem Mackerlem. Ivan přišel s dalšími nápady, jak oživit chystanou televizní reportáž o záhadách jihlavského podzemí. Už v Praze jsem se totiž rozhodl, že se pokusím v jihlavských katakombách přespat. V těsném sousedství tajemného výklenku. Ještě předtím jsme však podnikli několik experimentů. Senzibilky ing. Marie Lövová a Jenny Nowak se nezávisle na sobě shodly v tom, že mezi výklenkem a protější stěnou prochází něco, co by šlo pojmenovat jako kladný i záporný druh energie. Obě se také pokusily o automatickou kresbu, kdy se senzibil uvede do stavu naprostého soustředění a poté mu ruka automaticky kreslí nejrůznější obrazce. No a pak nastal můj čas. Kromě občas nepříjemných pocitů, které prožívá zřejmě každý, kdo se někdy v noci ocitne na tajemném místě úplně sám, jsem nezaznamenal nic zvláštního. Takže jsem se zavrtal do spacáku. Usnul jsem. A teď přichází první nevysvětlitelná událost. Aby bylo jasno - já netrpím na noční sny. Zřejmě spím tak tvrdě, že si pak žádný sen nepamatuji. Jenomže v té noci jsem měl sny dva. A velmi živé. A velmi symbolické pro můj osobní život. Nechci tyto sny podrobně líčit, ale o druhém snu přece jenom něco říci musím. Odehrával se totiž přímo v jihlavském podzemí. najednou jsem z ničeho nic procházel místy, která jsem znal z předešlého dne. Po nějaké době se mi podařilo dostat do zcela neznámého podzemního prostoru. Bylo to velmi zvláštní. A nebyl jsem tam sám. Pak jsem se probudil. Ležel jsem ve spacáku a na hodinkách jsem měl čas tři hodiny. Cítil jsem se nesvůj. Měl jsem totiž pocit, že to, co se před chvílí odehrávalo, nebyl sen, ale skutečnost. Všechno bylo příliš živé.

 

 

Zbytek noci jsem strávil mezi spaním a bděním. Ráno jsem z podzemí odcházel ani zklamaný, ani nadšený. Žádného ducha - což se ostatně dalo předpokládat - jsem neviděl. Přesto však tento příběh první jihlavské noci měl pointu. O pár dnů později jsem si na videu prohlížel materiál, který jsme dole natočili. Bedlivě jsem se díval zejména na to, co pořídila časosběrná kamera. Najednou - nevěřil jsem svým očím - vidím sám sebe, jak vylézám ze spacáku, obouvám si boty a náhle zmizím. V dalším záběru však ležím klidně ve spacáku. Podle časového kódu jsem zjistil, kdy byl tento záběr pořízen. Teď se držte - bylo to těsně před třetí hodinou, tedy, v době mého druhého snu. Na inkriminovaný záběr jsem se díval několikrát za sebou. Nakonec jsme celou záležitost uzavřeli s tím, že kamera mohla mít drobný časový výpadek a já zřejmě v onu dobu opravdu vylezl ze spacáku. Další natáčení mělo být osudové, což jsme v tu chvíli samozřejmě netušili. Pro další nocování v podzemí jsem si zvolil svatojánskou noc - z 23. na 24. června, což je doba, jak tvrdí zastánci paranormálních jevů, velmi náchylná na výskyt tajemných úkazů. První záhadný úkaz jsem zaznamenal okolo třetí hodiny ranní. Všiml jsem si, že v mé bezprostřední blízkosti se zčista jasna objevil podivný a zvláštně tvarovaný oblouk z jakési mlhoviny..."Lovci duchů" tvrdí, že se takto zjevují bytosti, které nepatří do našeho světa. další překvapení mělo přijít za pár hodin. Zjistil jsem totiž, že magnetofon, který po celou noc normálně pracoval, o čemž jsem se několikrát během noci přesvědčil, nenahrál ani jediný zvuk. Že by nakonec měli pravdu "lovci duchů" kteří tvrdí, že při setkání s tajemnými úkazy zázanmová technika selhává? Největší šok mne ale čekal ve střižně. Zrovna jsme si prohlíželi záběry, které jsem pořídil malou kamerou. Časový kód ukazuje pár minut po čtvrté hodině. Minuty běží. Ano, teď záběr klouže po stěně. Uvědomuji si, že jde o poslední okamžiky před mým podivným a nevysvětlitelným setkáním. Stále jde kamera po stěně. "Vrať to! Rychle to vrať!" slyším z úst Pavla Dražana. Vracíme materiál o několik vteřin zpátky a pouštíme film znovu. A pak HO uvidím. Až podruhé... Jenomže už nestojí přede mnou, ale je na stěně, nebo snad před stěnou? Najednou vše chápu - těsně před tím, než se mi stín zjevil uprostřed chodby, natočil jsem ho na stěně, nebo před stěnou, byť jsem ho v té chvíli ještě nezaregistroval.

 

Dlouho jsme váhali s odvysíláním reportáže. Řadu týdnů. Měli jsme obavy,zda nebudeme po odvysílání napadeni a označeni za mystifikátory. Ale pak jsme reportáž přece jen odvysílali. Vyvolala mimořádný ohlas. Lidé psali, telefonovali, přicházeli za náma do redakce. Ale ani po tomto zážitku jsem nezačal věřit na duchy či jiná tajemná zjevení. A ve skrytu duše jsem se utěšoval nadějí, že se můj zážitek nějak racionálně vysvětlí. Možná to byl přece jenom můj stín - zkreslený podivnými zákony optiky. V další fázi natáčení jsme nasadili georadar. V oblasti výklenku potvrdil geologické poruchy a možná nějaké dutiny. Pak přišla na řadu thermokamera. přístroj, který zaznamenává každou sebemenší změnu teploty. Zůstal jsem v jihlavském podzemí opět sám. Opět celou noc. A s nejmodernější technikou. Přesně o půl páté - tedy v době, kdy se mi před časem zjevil tajemný stín - zaznamenává obrazovka thermokamery prudkou změnu teploty. nešlo jen o nějaký závan vzduchu - ta změna trvala dlouho, celých šest minut. V okolí skalního výklenku se opět něco dělo. Něco, čemu nerozumím. od těch chvil uplynulo již několik měsíců. Je hluboká noc. Trávím ji uprostřed skal, které mám rád a do jejichž sousedství se uchyluji, když mám jen chvilku času a když chci být co nejblíže přírodě a jejímu tajemství. Jsem úplně sám, ale myšlenky mi chtě nechtě zalétají do Jihlavy. Do zdejšího podzemí, do míst, kde jsem prožil největší dobrodružství svého života. Tak silný zážitek nebude asi jen tak překonán, i když chystám další dobrodružné cesty. Jihlavské noci, zejména ta druhá, nejdelší, osudová, mně svým způsobem poznamenaly. A proto cítím touhu poděkovat. I  KDYŽ  VLASTNĚ  NEVÍM  KOMU...  DĚKUJI. ZA  TO,  ŽE  UŽ  DNES  VÍM  MNOHEM  VÍCE, NEŽ  JSEM  VĚDĚL...

 

(Zdroj: http://iriska9.sblog.cz )