NEJJIŽNĚJŠÍ MĚSTO FRANCIE...

je PERPIGNAN. Žije v něm moje maminka se svým manželem. Před týdnem jsem se vrátila - byla jsem u své maminky 16 dnů. Perpignan je překrásné město a velmi mnoho jsem fotila. Většinu fotek najdete na facebooku, na mých stránkách (MajkaMinárová). Tam i zpět jsem cestovala autobusem, linky EUROLINES, a byla jsem maximálně spokojená. Jen cesta zpět byla trošku jako kovbojka. Z Perpignanu jsme vyjížděli načas - podle jízdního řádu v 21.30 hod. V autobuse nás bylo celkem 15 cestujících, kromě mně přijeli již ze Španělska, ve Francii jsem nastupovala já jediná. Velice jsem se zaradovala, znamenalo to příjemnou a hlavně pohodlnou cestu. Skutečně to tak bylo, dokonce jsem si v rámci možností docela dobře odpočinula, prospala se. Až na jednu věc. Již ve 2.30 minut v noci, před Lyonem, nás zastavili francouzští celníci. Všechny nás vyhnali z autobusu a dokonce jsme museli vyndat i svá zavazadla ze zavazadlového prostoru autobusu. A čekli jsme venku, na dešti. Pak přijeli další dvě auta plná celníků, se psem. 
Pes kontroloval kufry stojící na zemi. Do jednoho zvazadla se začal dobývat - byl to baťoh jednoho černocha - také cestoval již te Španělska. Pak se ještě dobýval do jednoho zavazadla, které patřilo jednomu sympatickému staršímu pánovi. Měl v něm zmražené ryby v nějakém termoobalu - musel to rozříznout a ukázat celníkům, že to jsou skutečně ryby. Pes prohlídl celý autobus,  včetně zavazadlových prostorů po obou stranách autobusu. Celníci v zavazadle toho černocha nic nenašli, a po asi půl hodině jsme mohli nastoupit a odjet... To ale nebylo všechno! 
Brzy ráno - ještě byla tma - Ihned, jak jsme přejeli hranice s Německem, nás zastavili němečtí policisté. Nejdříve posbírali naše cestovní doklady a šli je zkontrolovat. Pak se dva z nich vrátili, sebrali toho černocha a my všichni ostatní jsme opět museli z autobusu vystoupit a vzít s sebou všechna svá zavazala. Opět všechno kontrolovali - autobus i nás. Dokonce nám kontrolavi i příruční zavazadla a kabelky!!! Byla to hrůza, ale brala jsem to s nadhledem a humorem - jako dobrodružství. Neměla jsem se čeho bát. Nejsem žádný terorista, ani pašerák. Němečtí policisté ihned zadrželi toho černocha. My jsme po hodině mohli jet dál - bez toho vysokého, statného černocha. Netuším, co to bylo zač: terorista s nějakými výbušninami, nebo pašerák drog? To ví Bůh...
 Do Stutgartu sme dojeli se spožděním pouze 15 minut. Naši řidiči byli velmi šikovní a zkušení. Do Prahy jsme dojeli v podstatě načas - dokonce o 15 minut  dřív, než je stanoveno podle jízdního řádu. V autobuse jsem ztrávila téměř 23 hodin. Pak ještě několik hodin domů - se dvěma přestupy.
Přesto všechno jsem velmi ráda, že jsem mohla pár dnů strávit s maminkou a jejím manželem. Byla to v podstatě neplánovaná a náhlá cesta. Vyplynulo to z okolností v mé rodině a navíc jsem už opravdu potřebovala odpočinek, cítila jsem se hodně vyčerpná. Perpignan miluji. Je to jiný svět. Dozrávala tam na stromech avokáda a pomeranče. Dělala jsem dlouhé procházky městem, vychutnávala jsem si atmosféru tohoto místa a doma, u mámy,  klid, pohodu, relax... 
Často jsem chodila do katedrály - za Pánem Ježíšem v Nejsvětější Svátosti a vedla s Ním dlouhé rozhovory. Když jsem doma, do kostela nechodím a častá adorace mi již velmi chyběla. 
Množství fotografií z mých toulek po tomto přenádherném městě najdete na mých stránkách na facebooku, stačí vyhledat "Majka Minárová".
 
 
Toto je věž katedrály Sv. Jana Křtitele.
 
 
 
 
Katalánské náměstí:
 
 
 
 
 
Níže několik snímků z Perpignanského hradu: